Císařovna Zita vypráví (1972)
v němčině
Zita Bourbonsko-Parmská,
celým jménem Zita Maria delle Grazie Adelgonda Micaela Raffaela Gabriella Giuseppina Antonia Luisa Agnese, Principessa di Borbone di Parma
Pocházela z početné rodiny parmského vévody, který ale o trůn přišel ještě jako dítě díky sjednocení Itálie. Rodina čítala 24 dětí, z nichž některé byly mentálně postižené. Zita tedy byla od dětství zvyklá starat se o potřebné. Ačkoli se narodila v Itálii, domácím jazykem byla francouzština. Kromě ní ale ovládala Zita i několik dalších cizích jazyků.
S rakouským arcivévodou Karlem, svou jedinou láskou a budoucím manželem, se sice znala od útlého dětství, ale k opravdovému seznámení došlo až ve Františkových Lázních. A nebylo to seznámení náhodné, za vším stály Zitina matka a Zitina teta, která byla zároveň Karlovou nevlastní babičkou. V původních plánech bylo provdat za Karla Zitinu starší sestru. Ta však vstoupila do kláštera, takže na řadu přišla Zita. A protože byla ještě dost mladá, byla poslána k dokončení vzdělání do klášterní školy na britském ostrově Wight. Přímořské klima jí však nesvědčilo, a tak jela na zotavenou do zmíněných západočeských lázní. Setkání Zity s Karlem ve Ville Imperial bylo prý tak dokonale zinscenováno, že ani jeden z nich neměl dlouho tušení, kdo je režíroval. V té době bylo Zitě 17 a Karlovi 22 let. Byla to láska na první pohled? Historikové se domnívají, že nikoli, ale určitě to byl začátek hluboké lásky a na svou dobu vzácně harmonického manželství.
Zita byla krásná mladá dáma srovnávaná s císařovnou Alžbětou. Byla štíhlá, ne však hubená, tmavě hnědé vlasy si v této době začala vyčesávat do drdolu, ráda nosila světlé šaty jasných barev. Karel byl střední štíhlé postavy, příjemného vzhledu, malou vadou na kráse byly snad jen trochu odstávající uši. Měl vojenské držení těla. Povahou byl opakem svého prastrýce Františka Josefa. Byl skromný a lidový, rád se bavil s prostými lidmi, aniž zdůrazňoval, že se k nim snižuje. S podřízenými jednal jako s partnery, což bylo v habsburských kruzích nelibě bráno jako porušování etikety. Byl upřímný, veselý a optimistický, ale na druhou stranu dokázal být i vážný, měl přiměřené sebevědomí, neměl rád výstřelky (jako jeho otec – „krásný“ Otto), ale uměl i žít, aniž by si liboval v pikantních aférkách. Karel i Zita byli velice zbožní.
Svatební foto, zámek Artstetten, Rakousko
Když jim dal císař v roce 1911 povolení k zásnubám (ano – to byla povinnost požádat o souhlas císaře), Zita na Karlovo přání navštívila v Římě papeže, aby jejich svazku požehnal. Ten předpověděl, že bude Karel příštím císařem, i když byl zatím následníkem František Ferdinand d´Este. Tomu Zita nechtěla věřit. Ještě před svatbou se Zita začala učit česky i maďarsky.
Pohádková svatba se konala na zámku Schwarzau a účastnil se jí sám císař, který pronesl slavnostní proslov. Hostem byl i následník trůnu, s nímž Karel udržoval srdečné vztahy. Svatební dary, mezi nimiž vévodily císařův briliantový diadém a Karlův perlový náhrdelník Zitě, obdivovali všichni hosté.
Pět dlouhých tabulí se prohýbalo pod tíhou vybraných lahůdek, nápojů i květin. Z parmské princezny se stala habsburská arcivévodkyně, začínal jí ale život, který jí ovšem připravil v budoucnu více bolesti než slávy.
Po svatbě žili manželé v Brandýse nad Labem, kde byl Karel velitelem posádky, později Zita Karla následovala k posádce do Haliče. První potomek Otto se narodil rok po svatbě. V následujících deseti letech přivedla Zita na svět ještě dalších sedm dětí.
Poměrně poklidný život arcivévodského páru skončil po sarajevském atentátu. Karel postoupil do pozice následníka trůnu, sblížil se s císařem a uprostřed války po smrti Františka Josefa v roce 1916 nastoupil na trůn jako rakouský císař Karel I. Ke slavnostní korunovaci císařem, ani králem českým však nedošlo, Karel to plánoval na klidnější období po válce, aby nezatěžoval státní pokladnu. Jak to dopadlo, víme … Na žádost uherského ministerského předsedy se ale uskutečnila korunovace uherským králem, protože tam to vyžadovala ústava.
Okamžitě po svém nástupu se císař Karel snažil zmírnit utrpení obyvatel ve válce. Zřídil jako první na světě ministerstva sociálních věcí a zdravotnictví a vydal řadu sociálních zákonů. Omezil také moc vojenského vrchního velitelství, obnovil civilní vládu a provedl rozsáhlé amnestie (dostali ji např. „velezrádci“ Karel Kramář či Alois Rašín). Vládním programem mladého panovníka bylo brzké uzavření míru.
Tajná mírová snaha, která vešla do dějin jako Sixtova aféra podle Zitina bratra Sixta, který byl prostředníkem, bohužel ztroskotala a Karlovi a Zitě více uškodila, než prospěla. Na podzim 1918 se fronty zhroutily, válka byla pro Rakousko -Uhersko prohraná a rozpad c. a k. monarchie už nebylo možné zastavit. Přes Zitiny protesty Karel podepsal manifest, jenž znamenal konec panování Habsburků. Rakousko se stalo republikou.
Zpočátku měl císař v plánu žít v Brandýse jako prostý občan, ale setkal se u československých orgánů jen s nenávistí. Tento postoj se dá s ohledem k atmosféře té doby pochopit. I z Rakouska byla císařská rodina vypovězena, jejich majetek byl zkonfiskován. Útočiště posléze nalezla ve Švýcarsku. Po dvojím neúspěšném pokusu o restauraci monarchie v Maďarsku byli nakonec císařští manželé deportováni na portugalský ostrov Madeira, kde žili v nevyhovujících podmínkách a takřka bez prostředků, když se ukázalo, že hrabě Steiner, který se měl starat o jejich majetek, beze stopy i s větším množstvím rodinných šperků zmizel. Rodina si nikde „neulila“ žádné finanční prostředky, nezaopatřila se, tak jak to mají ve zvyku dnešní politici.
Dům, který císařské rodině později poskytl bezplatně portugalský bankéř, se pro zimní pobyt vůbec nehodil, byl vlhký, neměl vhodné topení ani elektrické osvětlení. Císař se nachladil, a aby šetřil rodinné finance, mnoho dní nechtěl volat lékaře. Když konečně svolil, bylo již pozdě, ukázalo se, že má těžký zápal plic. Zemřel 1. dubna 1922 ve věku 35 let. Pochován je v kostele na vrchu Monte ve Funchalu.
Zita tedy ovdověla ve 30 letech a podobně jako kdysi Marie Terezie, ani ona jiné šaty než černé už nikdy neoblékla. Poslední dítě se jí narodilo až po Karlově smrti ve Španělsku, kde jí poskytl útočiště tehdejší král Alfons. Později i s dětmi přesídlila do Belgie. Tam její nejstarší syn Otto (zemřel 2011, dlouhá léta byl poslancem Evropského parlamentu), kterého stále připravovala na budoucí dráhu císaře, studoval na katolické univerzitě v Lovani. I všem dalším dětem poskytla náležité vzdělání. Válku přečkala i s dětmi v USA a Kanadě, kde se věnovala rozsáhlé charitativní činnosti. Po určité době se přece jen do Evropy vrátila, žila v Lucembursku a Švýcarsku, na rakouskou půdu ale směla vstoupit teprve po třiašedesátiletém exilu poprvé v roce 1982. Bývalé císařovně se dostalo triumfálního přijetí. Pak se do Rakouska vrátila ještě několikrát.
Zemřela 14. března 1989 a její pohřeb, kterého se zúčastnilo 600 čestných hostů, mezi nimi i papež Jan Pavel II., se změnil ve státní akt a probíhal podle starého habsburského ceremoniálu. Zitě se dostalo té cti, že byla uložena do Císařské hrobky Habsburků (Kaisergruft) v kapucínském klášteře ve Vídni.
Místo posledního Zitina odpočinku
Za svůj mírový postoj k ukončení války a za pochopení pro utrpení civilistů byl Karel I. v roce 2004 ve Vatikánu papežem Janem Pavlem II. blahoslaven, což je předstupeň pro svatořečení. O blahoslavení Zity církev také uvažuje.
V poslední době u nás vychází velké množství knih s habsburskou tematikou, a tak konečně snad na tento rod začínáme pohlížet trochu jinýma očima, než nás to učili ve škole. A snad jsou dávnou minulostí i někdejší názory, které se (prý i u nás) ve 30. letech minulého století objevovaly …raději Hitler než Habsburk…