Franská říše
Franská říše trvala v letech 482 - 843. Přelomovými roky byl r. 496, kdy byl Chlodvík pokřtěn Remidiem v Remeši a r. 800, kdy je král Karel Veliký jmenován císařem.
V počátcích stáli v čele říše králové Theodorich, Chlodvík, Dagobert a jiní. Od počátku 8.stol. rozhodující moc přebírají hlavně majordomové = vysocí úředníci královského dvora - Pipin II., Karel Martel. Karel Martel v r. 732 u Poitiers zastavil útok Muslimů do západní Evropy a tím zachránil evropskou civilizaci před muslimským vlivem. Karel Martel nechal svého syna Karlmana poslat do benediktýnského řádu. Druhý syn, Pipin III. Krátký tak mohl převzít moc a nastolil tak linii a tradici majordomských králů.
Ta vyvrcholila v postavě Karla Velikého 768 - 814. Byl to sjednotitel a zakladatel Evropy. Velikost Franské říše docílil mocenskými zásahy - bojoval se Sasy, Slovany, dostal se až k Salzburgu, bojoval se Španěli a Basky.
Karel Veliký provedl reformy. Země rozdělil na království - do jejich čela postavil hrabata, pohraniční území rozčlenil na správně-vojenské jednotky - v jejich čele stáli vévodové; tyto jednotky se nazývaly marky.
Platil Salzský zákoník. Hlavním městem se staly Cáchy. Karel Veliký byl oslavovatelem antických hodnot. Vytvořil karolinskou renesanci.
Po jeho smrti v r. 814 dochází k úpadku Franské říše. Po nějakou dobu vládne jeho syn Ludvík Pobožný, ale krize pokračuje dál. V r. 843 je verdunskou dohodou Franská říše rozdělena mezi jeho tři syny: jih získal Lothar (území příští Itálie), východní část získal Ludvík Němec (po něm se území nazývá Německo) a západní část získal Karel Holý (jméno této oblasti je historické - Francie).
Po r. 843 se tak můžeme setkat s dějinami Francie, Itálie a Německa ( nadnárodní útvar Svatá říši římská).
Francie
Francie vyvíjela se na západním území bývalé Franské říše. Do r. 987 zde vládli Karlovci jako pokračovatelé dynastie Karla Velikého. Zvláštní roli v ranných dějinách sehrál tlak Normanů, kteří s severu Francie připlouvají na lodích. Bojují o zisk tohoto území. Podaří se jim zachytit na severu, proto se tato část země nazývá Normandie. Karel III. s nimi uzavřel dohodu. V r. 987 končí ve Francii větev Karlovců a nastupují Kapetovci. Hugo Kapet je prvním představitelem jejich rodu. Na trůně vydrželi až do 14.stol.
Velkou hodnotou se stává clunyjské hnutí,které bylo založeno v klášteře Cluny v Burgundsku. Duchovními otci tohoto hnutí jsou opati Odo, Hugo a Berno. Podstata je v tom, že tito řeholníci na poč. 10. stol. (908 - 910) opětně zdůraznili víru v Boha a toto hnutí mělo také vážnou stránku mravní. Brzy se k clunyjskému hnutí přihlásilo asi 3000 klášterů.
- Absolutismus
Za Ludvíka XIV. Velikého(1638-1715) se francouzské hospodářství rozvíjelo.Francie představovala jednu z nejbohatších zemí světa,přesto nedokázala plně uspokojit potřeby svého panovníka, který neustále trpěl nedostatkem financí. Smrtící se pro stát ukázaly dvě věci: stavba a následný provoz Versailles a neúspěšná válka o španělské dědictví. Výsledkem bylo obrovské zadlužení země, které vyústilo za vlády Ludvíka XV ve všeobecný úpadek, který se ještě prohloubil za Ludvíka XVI. (1774 - 1792). Řemeslo bylo řízeno cechy. Ozývaly se hlasy po jejich zrušení, někteří řemeslníci chtěli vyrábět svobodně.
Od dob Ludvíka XIV. vládl francouzský panovník absolutisticky, jeho moci byl přisuzován božský původ. Dvůr Ludvíka XVI. měl obrovskou spotřebu a vysoké dluhy. Aby měl na splátky, zvýšil stávající a zavedl speciální daně, například z komínů, šatů a oken. Daně platilo 96 % obyvatelstva, takzvaný třetí stav. Ten navíc platil desátky a clo.
- Velká francouzská revoluce
Velká francouzská revoluce je období dějin Francie (1789 - 1799). Absolutní monarchie ve Francii byla během ní nahrazena demokracií a republikánstvím a francouzská větev římskokatolické církve donucena k radikální restrukturalizaci.Znamenala přechod od absolutismu k občanství a ustavení mas jako hlavní politické síly.
Počátek revoluce
Roku 1789 byly svolány generální stavy (po více než 150 letech). Přišli i zástupci 3. stavu, kteří chtěli projednávat i reformy společnosti. První dva stavy (za podpory krále) nesouhlasily, a proto třetí stav vytvořil Národní shromáždění. Ludvík sice ustoupil, ale poslal k Versailles, kde se sněm konal, vojsko. Na protest proti tomu Pařížané vtrhli do královské zbrojnice, sestavili milice a časně ráno 14. července 1789 napadli Bastillu. Po pěti hodinách bylo toto vězení dobyto.
Monarchistické období
Národní shromáždění zrušilo daňová privilegia, vyhlásilo rovnost občanů před zákonem, zrušilo desátky, cechy, vrchnostenská práva. Marquis de La Fayette vedl revoluční vojsko, zvané Národní garda. Kontrarevoluční šlechta prchala ze země. Národní shromáždění se přejmenovalo na Ústavodárné národní shromáždění. Nová ústava z roku 1791 vycházející z Deklarace práv člověka a občana zaručovala rovnost občanů, svobodu slova a právo na vlastnictví. Shromáždění v září 1791 předložilo tuto ústavu králi. Ludvík XVI. odmítl podepsat a povolal do Versailles vojsko. Lid vtrhl do paláce a přinutil krále přesídlit do Paříže. Francie se stala konstituční monarchií. Když se král pokusil uprchnout , byl zadržen.
Podle nové ústavy byli v červenci 1791 zvoleni zástupci do Zákonodárného národního shromáždění. Mezi poslanci převažovaly myšlenky o ústavní monarchii, ale vlivu nabývaly spíše radikálnější - republikánské - politické kluby. Jakobíni nedůvěřovali králi a snažili se omezit jeho moc. Došli k přesvědčení, že Francie by se měla stát republikou. Zákonodárné národní shromáždění vyhlásilo v dubnu 1792 válku Rakousku. Rakousko podpořilo vojensky Prusko. Francie se ocitla v nebezpečí. Na pomoc přišly dobrovolnické oddíly z celé země(Marseillaisa).
Republika
V noci z 9. na 10. srpna 1792 se v Paříži rozezvučely zvony na poplach. Do čela povstání se postavil Georges Danton. Ludvík byl zatčen a uvězněn. Byly vypsány volby do Národního konventu, kam již mohl kandidovat kdokoliv.
Vedení v něm získali girondisté . Na prvním zasedání v září 1792 vyhlásil Konvent republiku. Stalo se tak nedlouho poté, co revoluční vojsko zastavilo pruskou armádu u Valmy a přinutilo ji k ústupu. Samo obsadilo Savojsko a Nice. V Paříži zavládl hladomor a ceny potravin neustále rostly. Na základě rozhodnutí jakobínské většiny v Konventu byl Ludvík v lednu 1793 popraven. K Prusku a Rakousku se připojilo Španělsko, spolu s německými a italskými státy. Vůdcem této protifrancouzské koalice se stala Anglie. Později se připojilo i Rusko. Navíc v kraji Vendeé propuklo kontrarevoluční povstání rolníků. Povstání bylo podněcováno hlavně duchovními, nespokojenými se změnami a bylo podporováno ze zahraničí, hlavně z Anglie.
Jakobínský teror
2. června 1793 zněly zvony znovu. Na 80 tisíc lidí oblehlo Konvent a předáci girondistů byli zatčeni.
Do čela revoluce se dostali jakobíni. Byl zřízen Výbor pro veřejné blaho, který řídil zásobování, obranu, zahraniční politiku a válečnou výrobu,a Výbor pro obecnou bezpečnost, bojující s vnitřním nepřítelem a dohlížející na policii. Armáda byla zreformována, a tak byla schopna do konce roku 1793 vpád nepřátel odrazit.
Odpůrci se dělili na radikály a umírněné. Umírnění, vedení Dantonem, chtěli smír s nepřáteli, především s Anglií, a zmírnění revolučních opatření. Radikálové prosazovali rozšíření revoluce. Odpůrci revoluce byli popravováni gilotinou. V období Velkého terroru, když Robespierre ohlásil, že brzy budou jmenováni další zrádci, byl v červenci 1794 svržen a popraven.
V situaci všeobecné nestability se moci v roce 1799 zmocnil bývalý dělostřelec
Napoleon od února 1800 vykonával funkci prvního konzula. Tohoto práva využil k prosazení reforem, což vedlo k posílení jeho pozic.
V tomto období se Napoleon pokoušel především o mírové upevnění francouzských pozic, přesto 14. června 1800 zvítězil nad Rakouskem v bitvě u Marenga po níž Rakousko muselo souhlasit s mírovou smlouvou v Lunéville (9. února 1801). V tomtéž roce uzavřel Napoleon dohodu s papežem Piem VII., která vedla k obnovení katolictví jako státního náboženství.
Napolen v tomto období úspěšně reformoval zastaralý systém školství a nefungující systém státní správy. Tyto reformy provázelo vydání "Code Civile" (někdy též "Code Napoleon"), tj. občanský zákoník, který převzal některé zásady římského práva a svým přístupem k "občanu" a zákonům ovlivnil přístup evropského práva dodnes. Tyto reformy vedly k ozdravení francouzské ekonomiky a díky velké úspěšnosti reforem byl 2. srpna 1802 jmenován doživotním 1. konzulem s právem jmenovat nástupce.
2. prosince 1804 se Napoleon Bonaparte, doživotní konzul republiky, stal francouzským císařem, Napoleonem I. Obřadu se účastnil i papež, kterého Napoleon pozval do Francie. Korunu si však na hlavu vložil sám.
Na podzim roku 1805, se tvoří další protifrancouzská koalice - Rusko, Rakousko a Anglie. Tato koalice je zničena po bitvě u Slavkova .
V roce 1814 byl protifrancouzskou koalicí donucen vzdát se trůnu a byl vykázán na ostrov Elba. Roku 1815 se opět trůnu zmocnil (stodenní císařství); po prohrané bitvě u Waterloo 22. 6. 1815 abdikoval.
Napoleon Bonaparte byl poražen 18. června 1815 a zajat a zbytek svého života strávil na ostrově sv. Heleny jako zajatec Britů. Na tomto ostrově však 5. května 1821 zemřel.